Dark Tranqulity se experimentů nebojí. Ty tam jsou časy stylotvorných deathových monolitů, které definovaly švédskou melodiku. Album Projector bylo definitivním zlomem – brutalita si na něm podala ruku s téměř gotickou zasněností a vokál Michaela Stanneho odkryl dechberoucí potenciál. Haven je jistým způsobem volné pokračování, které učinilo nepatrný krůček vzad. DT se zabořili hlouběji do kypré prsti vlastní minulosti a ocitli se o něco blíže starému deathovému kořeni.

Pokud zapomenu na zmučené povzdechy nenaplněného očekávání, zbývá mi už jen jásot a aplaus. Na rozdíl od svých žánrových souputník In Flames se sympatická šestice nenechala unést prázdnými kompozicemi, které na živo fungují, ale na albu okázale nudí, neboť co se opakuje příliš často leze pomalu ale jistě na nervy. DT vsadili na konstruktivnější přístup a do chátrající goteburgského konceptu nasázeli něco moderních technologií. Zní to prostě úžasně a Haven má dobře hmatatelné charisma. Jediná výtka snad ke studiu – Fredman se už pomalu zajídá…. Pro všechny, kteří mají rádi barvitou agresivitu a promyšlený extrém s pižmem neškatulkovatelnosti je tenhle počin jako stvořený.

Čekal jsem víc, ale po uvážení všech pro i proti se cítím příjemně sytý.